Highway to Hell

Vítr odvál poslední zrnko mé trpělivosti. Stiskl jsem spoušť své věrné Abigail a sledoval, jak se chuchvalec uschlé trávy rozlétl do stran. Vstal jsem z pokleku a urychleně do komory ládoval další náboje. Něco mi říkalo, že se budou hodit. Ne nadarmo se tomuto místu přezdívá Vlčí jáma. Obklopené pískovcovými skalami působí skoro klaustrofobicky.

Bohužel je to jediný přístupový bod k oáze uprostřed pouště. Přes zvlněný vzduch jsem zahlédl první palmy. Mezi nimi a mnou však stálo stvoření jen vzdáleně připomínající vlka. Žluté vyceněné zuby se leskly v paprscích slunce a krví podlité oči si mě pečlivě měřily. Vrčení vyplňovalo prostor kaňonu a vracelo se zmnohonásobené ozvěnou. Silný trup, postrádající téměř jakékoliv osrstění, se vzdouval mohutnými nádechy.  

Sotva jsem dostal další náboj do komory, tvor velikosti statného poníka se odrazil a zvedl mračno prachu. Na poslední chvíli se mi podařilo vyhnout smrtícím drápům. Odnesl to jen můj oblíbený kabát. Jeho cáry kolem mě vlály, když jsem se zvedal do pokleku. Zamířit, stisknout spoušť. Práskla rána zesílená ozvěnou a velké zvíře se zapotácelo. Zalomcoval jsem závěrem a znovu se ozval výstřel.  
Bestie se konečně svalila na zem.

Zvedl jsem ze země svůj zaprášený klobouk a zápěstím jsem si utřel pot z čela. Kousek dál leželo mé zavazadlo. Turistická krosna z doby před Velkou vodou. S drobnými úpravami se do ní vešlo vše potřebné.  
Především hodně vody.

Voda je ostatně také důvod, proč jsem tady. Paradoxně je po potopě vzácná. Na tom, co zbylo z pevniny, moc pitné vody není a oceány jsou stále slané.
Naládoval jsem dva vystřelené náboje do komory a připravil se k odchodu.
Překročil jsem mrtvolu přerostlé šelmy a pokračoval směrem k oáze. Nedošel jsem daleko a zastavilo mě husí kůži nahánějící vrčení. Otočil jsem se a ten samý vlk, jehož mrtvolu jsem před chvílí překračoval, se pomalu belhal ke mně.

„Co po mně ještě chceš?“ zamumlal jsem do větru.  
Shodil jsem krosnu a připravil si Abigail.  
Obří bestie vypadala, že se pomalu vzpamatovává a dokonce se i rozeběhla.

Namířil jsem, počkal až přiběhne blíž, v duchu napočítal do tří a stiskl spoušť. Kulka prolítla lebkou zvířete a to se mi zhroutilo k nohám. Sklonil jsem zbraň a pro jistotu udělal ještě jeden větrací otvor do lebky toho monstra.  
Už jsem na svých putováních viděl hodně, ale čeho je moc...

~~~

Natáhl jsem si nohy na břehu malého jezírka a pozoroval vlnky poháněné větrem, jak upalují po hladině. Doplnil jsem zásoby a nějakou dobu teď vystačím. Rozhodl jsem se, že tu strávím noc. Sundal jsem kabát, vybalil ohnutou jehlu, zbytek nitě a dal se do práce. Když jsem byl se svým dílem spokojen, uložil jsem se ke spánku.

~~~

Druhý den ráno jsem ještě narychlo skočil do vody, abych se opláchl. Po několika dnech plahočení pouští jsem měl písek všude, bez výjimek, a nebylo to zrovna příjemné. Udělal jsem několik temp, když jsem spatřil kus betonu tyčící z moře písku. Procházím tudy poměrně často, ale nikdy jsem si toho nevšiml. Vítr to musel odhalit zpod nánosů písku.
Narychlo jsem na sebe natáhl kalhoty, popadl Abigail a vyrazil jsem na průzkum.

Na severní straně betonové konstrukce jsem našel těžké železné dveře.  
Byly pootevřené a zasypané pískem.

Vrátil jsem se pro lopatku, kterou s sebou nosím pro strýčka příhodu a jal se ten písek odklízet. Přitom jsem přemýšlel, co by mohlo být uvnitř. Pravděpodobně jsem narazil na nějaké předpotopní obydlí. Ať už uvnitř najdu cokoliv, určitě to bude cenné. Jak jsem usilovně hrabal a nechal se unášet myšlenkami, jaké by to bylo být bohatý, ani jsem si nevšiml, že se začalo stmívat.
Druhý den jsem se konečně proházel k dalším kovovým dveřím, které vypadaly znatelně bytelněji než ty předchozí.

Ty již byly zavřené.  
“Co teď?” odplivl jsem si na zem.  
Nikde žádná klika, za kterou bych mohl vzít. Jak se tam má člověk dostat?

Neočekával jsem valné výsledky, ale zkusil jsem do těch dveří kopnout. Ozvala se dutá rána a jediná změna byla, že mě bolela noha.

Zklamaně jsem se opřel o zeď a bezmoc zaplavila mojí mysl.
Sotva se má zpocená záda dotkla chladného kamene, dostal jsem ránu. Polekaně jsem uskočil a zvedl lopatu k obraně, ale nikdo tam nebyl. Přísahal bych, že mě někdo právě přetáhl pažbou po zádech.

Sotva jsem se trochu zklidnil, vyděsil mě pohyb těch velkých železných dveří.

Po několika okamžicích úporného skřípění byla cesta volná.
Již s připravenou Abigail jsem vykročil do černočerné temnoty. Sotva jsem uklopýtal pět kroků, ozvalo se tiché cvaknutí a pak mi do obličeje vybuchlo slunce.

Nebo tak mi to alespoň v tu chvíli připadalo.

Pustil jsem Abigail a zakryl si obličej rukama. Když moje oči jakžtakž přivykly tomu prudkému světlu a odvážil jsem se je znovu otevřít, zůstal jsem v úžasu zírat.

Ocitl jsem se v poměrně velké místnosti se dvěma řadami železných stolů, které byly pokryty vrstvami papírů. Po stěnách byly zavěšené zbraně všech možných druhů a velikostí. Od malých ručních, přes střední automatické, po velké výbušné. Některé z těch zbraní jsem nikdy předtím neviděl. a to vše osvětloval doslova zářící strop.

Tohle musela být elektřina! Když ne tohle, tak co potom?
Pocit euforie se mi rozléval v žilách. Navštívil jsem již několik lidských obydlí z doby před Velkou vodou, ale nikdy jsem nenašel žádné stopy elektřiny.

Na jeden ze stolů jsem položil Abigail a ze stěny sundal něco, co vypadalo jako automatická puška. Zkontroloval jsem její funkčnost, našel ty správné náboje a naplnil zásobník. Zbytek jsem si nacpal do kapes. Jako ve snu jsem ze zdi sundal pistoli s pogumovanou rukojetí. Nad kohoutkem jsem našel pojistku s možností automatické střelby. Zastrčil jsem ji za opasek vedle mého starého revolveru.

Pak mou zvědavost upoutala malá bílá krabička na stole. Všiml jsem si jí, protože se modře rozsvítila. Na té modře svítící části bylo napsáno 100% NABITO. Když jsem ji vzal do ruky, tak se ten nápis změnil na ACDC BACK IN BLACK a ze šňůrek, které vedly do krabičky, začala hrát tichá hudba. Byl jsem jako u vytržení. Přiložil jsem si ty šňůrky k uchu a zaposlouchal se do chytlavých rytmů. Byly dvě a na jejich koncích byly takové malé bambulky, ze kterých se linula ta andělská hudba. Po chvíli zkoumání jsem měl každý konec v jednom uchu a broukal  si do rytmu. Chvíli jsem tu malou hrající krabičku zkoumal a přišel na to, že když zmáčknu takové kolečko uprostřed, tak hudba hrát přestane, nebo naopak opět začne.

Pak jsem si vzpomněl na moje věci venku v oáze. Schoval jsem hudební krabičku i se všemi provázky do kapsy, popadl svoji novou pušku a vyběhl ven. Když jsem míjel místo, kde jsem dostal ránu do zad, zastavil jsem se. Musel být nějaký způsob, jak dveře zase zavřít, aby mi můj nález nikdo nevykradl, zatímco tu nebudu. Po bližším prozkoumání jsem našel skleněnou desku zasazenou do zdi. Zkusil jsem se jí dotknout rukou, dostal jsem ránu přes prsty a dveře se začaly zavírat. v tom jsem si uvědomil, že jsem uvnitř nechal Abigail. Bude tu muset zůstat, dokud se nevrátím.

~~~

Následující den jsem konečně opustil poušť a ocitl se v deštném pralese. Jediné místo, kde to pořád ještě žije.

Chodil jsem tudy často, a tak jsem si to namířil rovnou do palisádovaného centra místní civilizace. Tam jsem plánoval prodat několik drobností, ale hlavně jsem potřeboval najít někoho důvěryhodného, kdo by mi pomohl rozprodat můj nález.
Po několika hodinách náročné chůze se přede mnou konečně tyčila čtyřmetrová palisáda, kterou jsem ale ještě musel obejít, a protože se začalo stmívat, přidal jsem do kroku. v noci není v lese bezpečno.

Vnímal jsem pohled zvědavých očí z druhé strany palisády a byl jsem si jistý, že mezi mnou a těma očima bylo hledí pušky. Šel jsem s rukama od těla, ale nezpomalil jsem.

Když se přede mnou konečně objevil vstup do města, slunce už skoro zapadlo a z neprostupné zeleně se začaly ozývat charakteristické zvuky noci.
„Vaše zbraně, pane,“ oslovil mne plešatý strážce s plnovousem. Měl v něm zamotaný kousek dřeva a strašně mu páchlo z pusy.

Podal jsem mu pušku, revolver a pistoli.  
Beze slova mi zvedl ruce do vzduchu a začal mě prohledávat.  
Když se ujistil, že u sebe nemám žádnou další zbraň, pustil mě do města.

Kraj města tvořily shluky dřevěných budov a směrem ke středu je začaly nahrazovat budovy kamenné. Já měl namířeno do jedné z nich.

~~~

Rozrazil jsem dveře do místní hospody a stanul na jejím prahu. Zevnitř se linula vůně pečeného masa. Ohromná místnost byla plná lidí posedávajících u nahrubo otesaných stolů. Vzduchem vibroval šum hovorů a občas se ozval nějaký hlasitější výkřik.

Jeden z těch výkřiků byl: „Hej, Jimmy!“

Chvíli jsem pátral po místnosti než jsem spatřil vysokého muže v červeno-žluté předpotopní košili. Jednoznačně dávala najevo majetek. Málokdo si mohl dovolit takovou kvalitu. a už vůbec nikdo nebyl schopen něco takového vyrobit. Ono samotné udržování nebylo levné.

„Nazdar, Fergusi!“ přátelsky jsem ho objal.  
„Jak se vede, starý brachu?“ zeptal se, zatímco si odhrnoval své dlouhé černé vlasy z obličeje.  
„Dobře se vede. Pořád na cestě a pořád po svých,“ zasmál jsem se a shodil z ramen krosnu: „Mám pár věcí, který bych rád prodal a myslel jsem, že bys mi s tím mohl pomoct. Pořád mi dlužíš nějakou tu službičku, jestli se nemýlím,“  
“Jasně, můžeme to probrat u večeře. Přisedni si,” přistavil ke stolu židli.  
“Díky.”  
“O co jde?” začal se zajímat.  
“Nevím za kým jiným jít, ale našel jsem tohle,” ukázal jsem mu hudební krabičku.
Fergus si ji vzal a chvíli zkoumal: “Co je to?”  
Zmáčkl jsem PLAY a ze šňůrek se začala ozývat hudba.  
Fergus na mě nevěřícně zíral a snažil se něco říct: “Je to... to nemůže... je?”  
Přikývl jsem.  
“To je úžasný! Tohle má neuvěřitelnou cenu!” snažil se šeptat, ale moc mu to nešlo.  
“Tam, kde jsem tohle našel je toho víc. Potřebuju partnera. Co ty na to?”  
“Blázníš? Tohle je neuvěřitelnej nález. Jasně, že jo,” pozvedl sklenku kořalky:  
“Na elektřinu.”  
“Na elektřinu.”  

~~~

Po dlouhé a velmi emocionální debatě jsme se domluvili na podmínkách a s pěti chlapama jsme vyrazili do pouště se na můj nález podívat. Našli jsme ho tak, jak jsem ho nechal.

Jakmile jsme vešli prvními dveřmi, Fergus luskl a chlap jdoucí za mnou mě odzbrojil, vzal mi hudební krabičku a podal ji Fergusovi.

“Co to děláš?”  
“Promiň, obchod je obchod,” pousmál se.  
“Je to kamarád, tak ať je to pokud možno bezbolestný.”  
“Počkej, počkej!”  
“Je mi to líto, Jimmy. Sbohem.”  
“Jak se chceš dostat dovnitř?”  
Fergus se otočil a zvídavě se na mě podíval: “Copak nejsme uvnitř?”  
“Ani omylem,” usmál jsem se.  
“Gratuluji! Právě sis vysloužil pár chvil života. Ať už jsi přede mnou a veď.”

Po cestě ze schodů jsem přemýšlel, jak se jich zbavit. Uvnitř byla spousta zbraní, ale také to tam bylo strašně otevřené a oni mě měli na mušce.

Když jsme došli ke skleněné desce, která otevírala dveře, tak jsem se jí stejně jako předtím dotknul rukou, ale nic se nestalo.

“Kde je problém Jimmy?”  
“Nevím, předtím to fungovalo, přísahám!”  
“Ustup,” zavelel chlap s brokovnicí.  
“Ne! Co to děláš?” zařval jsem, ale příliš pozdě.

Ten neurvalec rozstřelil tu skleněnou desku na tisíc malých kousíčků. Nicméně po chvíli ticha se kovové dveře začaly pomalu otevírat.  
Neurvalec pokrčil rameny a postrčil mě dovnitř.

Právě včas jsem si vzpomněl na to ostré světlo, které mě tu minule překvapilo. Prudce jsem se otočil a zakryl si oči. Podle reakcí okolí se dalo usoudit, že jim právě do obličeje vybuchlo peklo. Neváhal jsem ani vteřinu. Popadl jsem neurvalce pod krkem a svalil ho na zem. Moje oči si ještě úplně nepřivykly změně, ale alespoň jsem měl výhodu, že jsem to čekal. Vytrhl jsem mu brokovnici z prstů a obratem mu jednu ránu propálil obličejem. Moc mu z něj nezbylo. Udělal jsem Klix-klax a druhému maníkovi vystřelil střeva z břicha. Stále zbývali tři a Fergus, který se zbaběle vrhl zpátky do chodby. Neriskoval jsem další výstřel, radši jsem sklouzl za nejbližší stůl a skrčil se za něj. Ti tři, co zbyli, se začali vzpamatovávat. Rychle, než se stihnou schovat v chodbě, jsem vystřelil jednou naslepo přes stůl. Podle zvuku jsem nedokázal určit, jestli jsem někoho trefil.

“Jen zdrhejte, vy podrazácký krysy!” zařval jsem na ně do chodby a přitom zkontroloval stav nábojů v brokovnici. Zůstaly tam dva. Rozhlédl jsem se po dalších zbraních, ale nejbližší byla na zdi alespoň pět kroků daleko. a navíc se na mě začaly snášet přívalové deště olova.

Jediná věc v dosahu byla papírová krabička na protějším stole. Doplazil jsem se k ní a strhl ji na sebe. v té krabici bylo několik kovových koulí.
Na každé z nich bylo napsáno VÝBUŠNINA.  
To se mi hodilo.

Chvíli jsem si s jednou z nich hrál a když jsem něčím otočil, na povrchu začalo blikat malé červené světélko. Rychle jsem ji hodil směrem ke vchodu.  
Netrvalo dlouho a ozvala se uširvoucí rána.

Přes stůl se převalila vlna prachu, papírů a do klína mi spadla Abigail.  
Někdo nahoře mě musí mít rád.

Políbil jsem ji na hlaveň a otočil dalším výbušným míčkem.

Sotva se přehnala další vlna papírů, tak jsem vyrazil. s Abigail přes rameno a brokovnicí v ruce jsem se přitiskl ke stěně vedle vchodu. Fergusovi chlapci stále pálili po stolech, takže byli překvapení, když do vchodu nakoukla hlaveň chrlící olověnou smršť a jednomu z nich provětrala vnitřnosti.

Klix-klax.

Padl jsem na zem a zespodu jsem olovem podmetl nohy druhému. Vzhledem k tomu, že to byl poslední náboj, a protože třetí protivník mi právě málem vyrazil dech kopancem do břicha, jsem brokovnici upustil. Místo ní jsem chňapl po fotbalistově noze.

Levačkou jsem si ji přidržel a pravačkou zaútočil na holenní kost. Částečně paralyzovaný chlap chvíli poskakoval na jedné noze a když se odvážil stoupnout na obě, už jsem byl taky na nohou. Zhoupl jsem si do rukou Abigail. Protivník ji ale pohotově chytil za hlaveň a namířil do stropu. Přetlačovat se s ním nemělo smysl, protože byl očividně silnější. Pustil jsem Abigail a rychle jsem mu nasázel pár ran do břicha. Obr odhodil Abigail a přitom se tvářil vítězoslavně. Chytil mě pod krkem a vzápětí jsem letěl na schody.

Dopadl jsem na všechny čtyři, ale stejně jsem si narazil hlavu o schod. Otřeseně jsem se otočil a všiml si, jak se po zemi kutálí malý černý míček, na kterém červeně bliká nepatrné světélko. s pocitem, jako by se kolonie včel rozhodla, že si vyberou moje břicho pro nový úl, jsem ze země sebral kulatou smrt. Připadal jsem si, jako bych se pohyboval v medu.

Moje pohyby nebyly dost rychlé.  
Moje myšlenky nebyly dost pohotové.  
Proto jsem asi zakřičel: “Chytej!” a hodil jsem po svalovci výbušninu.

Zatímco chytal míček, vymrštil jsem se na jedné ruce ze schodů a oběma nohama jsem se mu opřel do hrudi. Zapotácel se, ale pořád byl příliš blízko. Použil jsem rameno jako beranidlo a poslal hromotluka do místnosti, zatímco já se vrhl na zem vedle dveří. Sotva jsem dopadl na zem, tak se kolem mě prohnaly plameny, kusy masa a cákance krve.

Chvíli jsem ležel na zemi a jen zhluboka oddechoval. Když se ale z vedlejší místnosti ozval další výbuch, neváhal jsem a urychleně se zvedl. Mezi zbytky svalovce jsem nahmatal Abigail a zamířil na čerstvý vzduch. Schody jsem bral po dvou, přesto se konec blížil nesmírně pomalu.

Konečně jsem stanul na vrchu. v měsíčním světle jsem si všiml postavičky asi půl kilometru daleko. Zklidnil jsem svůj dech a do ramene zapřel Abigail.

Zrovna když jsem se chystal zmáčknout spoušť, ozval se zatím nejsilnější výbuch a chvíli na to mě srazila tlaková vlna. Omylem jsem vystřelil do prázdna.

Ležel jsem v prachu pouště a snažil se dostat nový náboj do komory. Chvíli jsem se soustředil, ale neměl jsem moc času, než mi vyběhne z dostřelu.

“Promiň, kamaráde,” zašeptal jsem do písku a pohladil kohoutek spoušti.
Ozvěna výstřelu se roznesla pustinou, ale Fergus ji už neslyšel.

~~~

Chvíli jsem sledoval, jak z bunkru stoupá dým a supi se slétají na hostinu, kterou jsem jim připravil. Znechuceně jsem se otočil.

Strčil jsem posluchadla do uší, zmáčkl PLAY a za zvuků ACDC HIGHWAY TO HELL, ať už je to cokoliv, vykročil po již století nepoužívané cestě.